Skryté předsudky, které pohání nenávist vůči veganství

Lidé si rádi stěžují na to, jak jsou vegani či veganky otravní. Dle výzkumu už jenom lidé závislí na drogách vzbuzují stejnou nevoli. Psycholožky a psychologové nyní začínají chápat proč a je zřejmé, že důvody nejsou zcela racionální.

V červenci 2019 se na londýnském veganském trhu objevil muž v tílku s nápisem “veganství = podvýživa,” který si začal pochutnávat na syrové veverce. Na videozáznamu z bizarního incidentu je vidět protestujícího, jak svírá ochablé, chlupaté tělo zvířete bez hlavy, zatímco ochromený dav čeká na jeho zatčení. Jeho ústa jsou pokryta krví. V jednom okamžiku se přihlížející zeptá: „Proč to děláš?“

Ukázalo se, že je to velmi záludná otázka, na kterou je třeba odpovědět.

Popularita veganského životního stylu stále roste, čímž přilévá olej do ohně. Jíst maso nebo nejíst maso: otázka se stala bitevním polem a vášniví masožravci i veganští aktivisté a aktivistky plní titulky novin – od krádeží prasat, přes řezníka, který před aktivisty uřízl nohy jelena, po nahé protestující pokryté falešnou krví.

Ačkoliv je normální, že lidé spolu nemusí souhlasit, vášnivý vztek a podráždění, které veganství vyvolává, působí v rozporu s racionálním myšlením. Výzkum ukázal, že pouze lidé závislí na drogách čelí stejné míře stigmatu – a nejméně oblíbenými vegany či vegankami ze všech jsou ti, kteří jako důvod uvádějí týrání zvířat. Vzhledem k tomu, že většina z nás by pravděpodobně chtěla vidět na světě méně utrpení, proč existuje taková zášť vůči těm, kteří s tím skutečně něco dělají?

Pokud se odvážíte zeptat, veganofobové a veganofobky mají připravenou spoustu rozumně (i ne tak rozumně) znějících vysvětlení. Nejprve je tu pokrytecký argument – myšlenka, že i lidé stravující se rostlinně, mají na rukou krev – v podobě masakrů rostlin, ekologické stopy avokáda a všech těch polních myší zabitých při sklizni.

Na druhou stranu i případy, kdy se vegani a veganky snaží být konzistentní, podporují jejich špatnou publicitu. Ve Velké Británii způsobil nedávno rozruch člověk, který prohlásil, že nebude používat veřejnou dopravu, pokud budou přední skla místem posledního odpočinku hmyzu.

Mezi další populární argumenty patří vnímání veganů a veganek jako samolibých osob, jak už dokazuje známý vtip: „Jak poznáte vegana? Nebojte se! Řekne vám to!” A také jejich vnímání jako přehnaně horlivých či extrémních, například v případě, kdy rapper zrušil koncert poté, co zpěvák Morrissey trval na zákazu masa. Na fórech se pak vegani i veganky potýkají s bizarními obviněními typu „tofu slaninu jí jen psychopati jako vegani“.

Jsou to ale opravdu důvody, proč lidé nenávidí ty, kteří se stravují vegansky? 

Někteří psychologové a psycholožky zastávají názor, že tato zášť, kterou cítí lidé k veganům a vegankám, není dána faktory ovlivněnými naším vědomím, ale je hluboce zakořeněnou psychologickou předpojatostí. Hank Rothgerber, sociální psycholog z Bellarmine University v Kentucky, si myslí, že se to všechno odvíjí od odpovědi na otázku: jak budeme dál jíst maso?

„V podstatě dnes žijeme v době, přinejmenším v západním světě, kde je stále více důkazů, argumentů i knih o tom, jak špatné je jíst maso,“ říká Rothgerber a doplňuje, že se přesto naše chování nijak výrazně nezměnilo. „Takže jsem svědkem toho, jak si to lidé racionalizují a stále mají pocit, že jsou dobrými lidmi.“

Dle Rothgerbera, pokud chcete i nadále jíst maso, bude to vyžadovat určitou mentální gymnastiku. Naštěstí jsou naše mozky extrémně dobré v tom, aby nás ochránily před realitou, které nechceme čelit – a mají k tomu k dispozici řadu psychologických triků.

Pokud si přinesete domů smaženou rybu a začnete jíst hned vedle své milované zlaté rybky, anebo sníte celý talíř králičího guláše pouhých pár minut poté, co jste sledovali roztomilá králičí videa na Instagramu, pravděpodobně narazíte na tzv. „kognitivní disonanci“. K té dochází, když má někdo dva neslučitelné názory a jedná podle jednoho z nich. V takovém případě by se naše náklonnost ke zvířatům mohla začít střetávat s myšlenkou, že je v pořádku je jíst.

Někteří odborníci i odbornice tomu říkají „meat paradox“, ačkoliv stejný fenomén byl nazván i odvážněji jako “morální schizofrenie”. Kvůli výslednému napětí se můžeme cítit ve stresu, podráždění či dokonce smutní. Ale místo toho, abychom problém vyřešili změnou našeho přesvědčení nebo chování, je zcela normální, že za tyto pocity obviňujeme úplně něco či někoho jiného. Aniž bychom si uvědomili, že to děláme. Když například makléři(ky) ztrácejí určité investice, mají tendenci obviňovat své manažery nebo manažerky. To jim umožňuje nadále věřit tomu, že dělají vynikající rozhodnutí, a zároveň čelit skutečnosti, že dosáhli přesného opaku toho, za co jsou placeni, tedy že ve skutečnosti o peníze přišli.

V případě konzumace masa máme dle Rothgerbera řadu strategií (kolem 15), které nám umožňují vyhnout se tomu, abychom čelili meat paradoxu. Patří mezi ně předstírání, že maso nemá žádnou souvislost se zvířaty, představa, že jíme méně masa než ve skutečnosti, předstíraná nevědomost o tom, jak se vyrábí (k tomu nám pomáhají karikatury šťastných hospodářských zvířat, kterým jsme vystaveni od dětství), či omezení konzumace masa pouze na to, které pochází ze zvířat, která jsou chována „humánně“.

Většina z těchto psychologických obran však selhává při přítomnosti osob, které se rozhodli přestat jíst maso

Podle Rothgerbera nemají lidé sklon přemýšlet nad kozumací masa jako o ideologii. Dominance konvenční všežravé stravy po celém světě pomáhá konvenčním strávníkům a strávnicím vyhnout se myšlence, že jde o volbu. Ale když se na večeři objeví lidé, kteří živočišné produkty nejí, najednou je to posouvá z kategorie pohodlná „mainstreamová strava“ do znepokojující kategorie „masožravců“. Pouhou svou existencí vegané nutí lidi, aby čelili své kognitivní disonanci. A to lidi naštve.

Desetiletí psychologického výzkumu ukázala, že při rozhodování mají lidé sklon inklinovat k jimi preferovanému závěru, pokud dokážou vymyslet racionálně znějící odůvodnění. Jedna studie například zjistila, že když si o sobě účastníci a účastnice chtěli myslet, že by byli akademicky úspěšní, měli větší šanci vzpomenout si na své minulé úspěchy než na své neúspěchy, což jim pomohlo vytvořit zdůvodnění, které podporovalo možnost úspěchu.

V případě masa může toto „motivované uvažování“ vést lidi k tomu, aby hledali vysvětlení, proč je správné jíst zvířata. A jedním z takových vysvětlení je, že vegani a veganky jsou špatní. Julií Minsonová, psycholožka z Pensylvánské univerzity, se ve studii dotazovala na postoje lidí k veganům či vegankám a poté je požádala, aby vymysleli tři slova, která si s nimi spojují. Necelá polovina účastníků uvedla negativní slova a zajímavé bylo, že 45 % z nich odkazovalo na sociální charakteristiky. Vegani a veganky se například pojili se slovy jako: divný, arogantní, moralizující, militantní, upjatý, hloupý a dokonce i sadistický.

Reputaci lidí, kteří se stravují vegansky, pravděpodobně nepomůže ani fakt, že si často opravdu myslí, že jsou lepší než kdokoli jiný. Vegetariáni(ky) mají tendenci hodnotit jiné vegetariány(ky) mnohem lépe než nevegetariány(ky). Ale je také pravda, že většina z nás s nimi souhlasí – a to je hlavní zdroj nepřátelství. 

Není tedy překvapující, že čím spíše si účastníci a účastnice studie myslel, že vegetariáni(ky) mají pravdu, tím jadrnější byla slova, která volili při popisu.

„Existuje spousta výzkumů o tom, že se nám nelíbí členové skupin, kteří jsou potenciálně morálně méněcenní nebo které společnost považuje za špatné,“ říká Benoit Monin, psycholog ze Stanfordské univerzity, který se do studie také zapojil. „Ale přijde mi zajímavé, že také odmítáme členy skupin, kteří se záměrně rozhodli chovat chvályhodně.“

Existuje stále více důkazů o tom, že se cítíme ohroženi obzvláště lidmi, kteří mají podobnou morálku jako my, pokud se rozhodli jít ve svém chování dále, než to dokážeme my. Nakonec náš strach z toho, že budeme souzeni, daleko předčí jakýkoliv respekt, který bychom mohli mít k jejich morální integritě.

V další studii tým požádal některé účastníky a účastnice, aby se zamysleli nad tím, jak by vegetariáni(ky) posuzovali jejich morálku, a poté měli na stupnici ohodnotit jejich osobnostní rysy. Druhá polovina zapojených byla požádána o to samé, ale v opačném pořadí. Zjistilo se, že ti, kteří nejprve přemýšleli nad tím, že budou souzeni vegetariány, měli tendenci spojovat vegetariány silněji s negativními vlastnostmi.

Psycholog Monin říká, že ve skutečnosti je tento strach z výčitek tak silný, že vegetariáni(ky) budou pravděpodobně více ohroženi vegany a vegankami než nevegetariáni(ky). „Souhlasí, že na chovu zvířat k jídlu není něco v pořádku, a pak se musí vypořádat s někým, kdo se chová podle toho, co říká, víc než oni,“ sděluje Monin.

Obávají se oprávněně. Výzkum ukázal, že vegani a veganky si myslí, že lidé, kteří se stravují vegetariánsky, jsou pokrytečtí. Podle Rothgerbera by tento fenomén zvaný do-gooder derogation mohl být způsobem, jak lidé odvrací pozornost od svých vlastních pochybných rozhodnutí, aby zmírnili nepříjemné pocity, které vyvolává kognitivní disonance.

Zjištění také vysvětluje, proč jsou etičtí vegani či vegetariánky pro všežravce dráždivější než ti, kteří se pro tento životní styl rozhodli ze zdravotních důvodů.

„Je opravdu těžké říct: „Nemyslím si, že je dobré podílet se na systému, který zabíjí zvířata. Ale měl bys dělat, co uznáš za vhodné… Nesoudím tě,“ říká Monin. Argumenty, které se úplně vyhýbají morálce, jsou méně nepříjemné. Například tvrzení, že jste veganem či vegankou kvůli nějaké osobnostní výstřednosti, například kvůli tomu, že jste vyrostli na farmě, nepředstavuje pro konvenčně se stravující osoby takový problém. Mají pocit, že není jejich chyba, že oni se vegany či vegankami nestali, jelikož tuto zkušenost (vyrůst na farmě) je nemožné v dospělosti replikovat.

Je ironické, že stejné psychologické předsudky také znamenají, že propagace veganství tím, že se zaměříme na utrpení zvířat, by mohla mít zcela opačný účinek. Zatímco někteří lidé mohou reagovat tím, že skutečně sníží svou spotřebu masa, ti, kteří jsou rozhodnuti nezměnit své chování, se budou potýkat s nepohodlím a budou se snažit více než kdy jindy ospravedlnit své chování – což je může vést hned k nejbližším dveřím neveganské restaurace.

Až se tedy příště dostane na titulky novin aktivista konzumující veverku, jen si pomyslete – ve skutečnosti hluboko, hluboko uvnitř může být milovníkem zvířat a jen to komplikovaně zakrývá.

Článek je volným překladem tohoto článku od BBC.