Rostlinná strava přispívá ke globální potravinové bezpečnosti

Co znamená potravinová bezpečnost?

Výbor pro světovou potravinovou bezpečnost [1] definuje potravinovou bezpečnost jako stav, kdy ”mají všichni lidé po celou dobu fyzický i ekonomický přístup k dostatečnému, bezpečnému a výživnému jídlu, které uspokojí jejich stravovací potřeby a potravinové preference pro aktivní a zdravý život“. Cílem definice „potravinové bezpečnosti“ je „pracovat na vymýcení potravinové nejistoty, hladu a podvýživy v souladu s právem na přiměřené jídlo a právem nemít hlad“.

Potravinová bezpečnost v ohrožení kvůli pandemiím

Potravinová bezpečnost je životně důležitá pro zajištění přístupu ke zdravým a výživným potravinám všem lidem na celém světě. Jak jsme během pandemie mohli vidět, naše spoléhání se na náš současný potravinový systém je riskantní, protože potraviny, které celosvětově konzumujeme, závisí do značné míry na surovinách živočišného původu, jejichž výroba v náročných podmínkách může být o to obtížnější. Například v roce 2021 byl ve Spojeném království hlášen nedostatek krůtího masa kvůli Brexitu a pandemii [2] a stejně tak byl nedostatek masa kvůli pandemii hlášen i v roce 2020 v USA [3].

Potravinová bezpečnost v ohrožení kvůli klimatické krizi 

Nejen pandemie představují riziko pro potravinovou bezpečnost na celém světě – ohrožují ji i extrémní stavy počasí, jako jsou silné srážky nebo sucha. Například v USA v roce 2021, v důsledku suchého léta, lesní požáry zničily úrodu, a kvůli tomu klesla produkce hrachu o 45 %, to je nejnižší úroveň za deset let [4]. Globálně se proto musíme posunout směrem k udržitelné stravě [5].

Co znamená udržitelný způsob stravování?

FAO uvádí, že udržitelné zemědělství je takové, které naplňuje potřeby současných, ale i budoucích generací a zároveň zajišťuje ziskovost, zdravé životního prostředí a sociální a ekonomickou spravedlnost [6]. Udržitelné potraviny a zemědělství (Sustainable food and agriculture – SFA) přispívají ke všem 4 pilířům potravinové bezpečnosti – dostupnosti, přístupu (ekonomickému a fyzickému), využití (zajištění adekvátní výživy) a stabilitě – a 3 rozměrům udržitelnosti (environmentální, sociální a ekonomické). FAO podporuje udržitelné potraviny a zemědělství s cílem pomoci všem zemím dosáhnout cílů udržitelného rozvoje (SDGs), zejména cíle SDG 2 (nulový hlad) [7].

Potravinová bezpečnost v ohrožení kvůli dlouhodobě vysokým cenám

V listopadu 2021 globální ceny potravin vzrostly o 1,2 % ve srovnání s předchozím měsícem a byly na nejvyšší úrovni od června 2011 (bez očištění o inflaci) [8]. Extrémní povětrnostní podmínky v kombinaci s pokračující pandemií pomohly vyhnat globální ceny potravin na 46leté maximum, takže se mnoho lidí na celém světě ocitlo v náročných situacích. Centrum pro ekonomický a obchodní výzkum snižuje prognózy růstu na polovinu a říká, že inflace by měla zůstat na 7 % do roku 2023 [9]. Historicky vysoké ceny potravin jsou jasným znamením, že je potřeba změnit náš potravinový systém, abychom ochránili celosvětovou potravinovou bezpečnost. Jedním z nejlepších způsobů, jak zajistit tuto potravinovou bezpečnost, je přejít na rostlinnější stravu.

Více rostlinné stravy znamená spravedlnost pro všechny

Proč uhlíková neutralita nestačí?

Nedávná zpráva zveřejněná organizací Oxfam [10] ukazuje, že ačkoli jsou ambice společností dostat se na nulovou výslednou hodnotu emisí (rovnováha mezi množstvím vyprodukovaných skleníkových plynů a množstvím odstraněným z atmosféry) obdivuhodné, často bývají nebezpečným odváděním pozornosti od priority, kterou je skutečné snižování emisí ze samotné výroby.

Mnoho společností s nulovými cíli totiž výrazně spoléhá na uhlíkové kompenzace. Tyto kompenzace obvykle přicházejí ve formě využití půdy – např. sázení stromů. Využívat více půdy ke kompenzaci emisí znamená, že bude k dispozici méně zemědělské půdy. To zase znamená, že nedostatek potravin a potravinová nejistota budou ještě výraznější – zejména na globálním Jihu – protože jednoduše nemáme dostatek půdy na kompenzaci uhlíkových emisí, aniž bychom ohrozili potravinovou bezpečnost stovek milionů lidí.

Potravinová bezpečnost v ohrožení kvůli vysokým emisím z intenzivního chovu zvířat

Pokračovat v intenzivním chovu hospodářských zvířat v současném měřítku by znamenalo, že emise zůstanou i nadále vysoké. Navzdory mnoha příslibům z příslušných průmyslových odvětví je těžké si představit, že výroba masa, mléčných výrobků, ryb a vajec využívá samotné inovace k dosažení čisté nuly, aniž by se spoléhala na kompenzace. Zejména když vezmeme v úvahu krátké časové okno, které máme k dispozici pro udržení globálního nárůstu teploty. pod 1,5 °C stanového v Pařížské dohodě.

Pokračování v průmyslovém chovu zvířat využije více zemědělské půdy a povede k dalšímu nedostatku potravin a potravinové nejistotě po celém světě. I když to pravděpodobně ovlivní všechny země, existuje riziko, že to neúměrně ovlivní zejména globální Jih.

Změny politiky nezbytné k zajištění globální potravinové bezpečnosti

Aby byla zajištěna globální potravinová bezpečnost, musí země umožnit občanům a občankám přejít na stravu, která bude zahrnovat více rostlinných potravin a produktů. Taková změna vyžaduje soudržné politiky napříč zeměmi a regiony. Příkladem toho, jak může legislativa hrát klíčovou roli při podpoře potravinové bezpečnosti na celém světě, jsou například dotace, které podporují iniciativy v oblasti rostlinné stravy nebo také odklon od intenzivního chovu dobytka.

Evropa ve vedení?

Ukázkovým příkladem kroku správným směrem je evropská strategie Od zemědělce ke spotřebiteli (Farm to Fork), která i přímo uvádí, že „je třeba řešit nadměrnou spotřebu masa a vysoce zpracovaných potravin s vysokým obsahem soli, cukru a tuku, a to i stanovením maximálních úrovní příjmu“ [11] a také že „přechod na rostlinnější stravu […] sníží nejen rizika život ohrožujících nemocí, ale také dopad potravinového systému na životní prostředí.“ [12]

Evropská komise nedávno oznámila, že „v návaznosti na krizi COVID-19 a oznámení ve strategii Farm to Fork, má EU v úmyslu posílit koordinaci na evropské úrovni tak, aby zajistila, že občané*ky nebudou čelit nedostatku potravin během krizí.“ [13]

Aby byla tato změna umožněna, je zvláště důležité zajistit, aby země, stejně jako zemědělci*kyně, potravinářské společnosti, přepravní společnosti a maloobchodníci*ice , mohli v nouzových situacích spolupracovat a koordinovat svou činnost tak, aby došlo k posunu směrem k rostlinnější stravě.

K dalším potřebným pozitivním změnám v politice patří:

• Více rostlinných jídel v klíčových veřejných institucích a školách
• Dotace a spravedlivý přechod k rostlinnějšímu potravinovému systému
• Podpora inovací rostlinných potravin
• Výživová doporučení podporující rostlinnou stravu
• Spravedlivé zdanění rostlinných produktů
• Transparentní označování produktů živočišného a rostlinného původu

Pařížská dohoda může přispět k zajištění potravinové bezpečnosti na celém světě

Krátce po COP21 popsala FAO Pařížskou dohodu jako „průlomovou dohodu o klimatu, která uznává zabezpečení potravin za prioritu“ [14]. Celosvětový soulad s Pařížskou dohodou a s cílem udržet nárůst globální teploty pod 2 stupně Celsia a pokud možno ne nad 1,5 stupně je předpokladem pro zajištění globální potravinové bezpečnosti. V čl. 2.1 (c) dohoda uznává význam ochrany produkce potravin a zároveň přizpůsobení se vlivům změny klimatu a snižování emisí skleníkových plynů [15].

Přestože potravinová bezpečnost, včetně zachování produkce potravin, je uznávána, v dohodě není žádná zmínka o zemědělství nebo potravinových systémech. Dohoda se sice zaměřuje na zajišťování potravin, ale nezmiňuje největší přispěvatele klimatické krize – klíčové oblasti, kde by se emise a další klimatické cíle měly jednoznačně řešit.

Na druhou stranu, po Pařížské dohodě byla v září 2015 spuštěna Agenda 2030 pro udržitelný rozvoj, která se snaží skoncovat s chudobou a hladem a poskytuje zemím a vládám vodítko k dosažení Pařížské dohody. Různá opatření v oblasti klimatu jsou obsažena ve Vnitrostátně stanovených příspěvcích (Nationally Determined Contributions – NDC) spojených se 17 cíli udržitelného rozvoje (Sustainable Development Goals, SDGs) [16].

Přesněji řečeno, potravinová bezpečnost je úzce propojena s cíli udržitelného rozvoje – SDG 1 (Žádná chudoba), SDG 2 (Nulový hlad), SDG 3 (Dobré zdraví a blahobyt), SDG 12 (Odpovědná spotřeba a výroba), SDG 13 (Klimatická opatření), SDG 14 (Život pod vodou) a SDG 15 (Život na souši).

Politické závazky k více rostlinné stravě

Po Pařížské dohodě jsou nejnovějšími výsledky globálních opatření v oblasti klimatu:

• Globální metanový závazek: podepsaný téměř 100 zeměmi, které souhlasily se snížením emisí metanu o 30 % do roku 2030. Zatímco Brazílie, USA a EU podepsaly, Čína, Rusko, Indie a další nikoli. Bohužel se v příslibu sotva zmiňuje skutečnost, že zemědělství a potravinové systémy jsou zodpovědné za téměř 40 % globálních emisí metanu [17]. Snížení globálních emisí skleníkových plynů vývojem inovativních řešení a přechodem na udržitelnější stravu bohatou na rostliny může pomoci v boji s nedostatkem potravin. Změna klimatu, mizení biologické rozmanitosti a zmenšování rozmanitosti zemědělských kultivarů spolu s novými chorobami rostlin a zvířat, rostoucími cenami energií a potravin, ztrátou potravin a plýtváním a spekulacemi na trhu s potravinami budou mít skutečně negativní dopad na globální potravinovou bezpečnost, pokud národní vlády nepodniknou potřebné kroky [18].
• Glasgowská deklarace vedoucích představitelů o lesích a využívání půdy: podepsaná více než 100 zeměmi. Přislíbila 19,2 miliard USD na ukončení odlesňování do roku 2030. Deklarace má určitou podobnost s Newyorskou deklarací o lesích podepsanou v roce 2014, která zavazovala ke stejnému cíli. Odlesňování však od té doby výrazně vzrostlo, a to zejména kvůli intenzivnímu chovu zvířat, který je zodpovědný za téměř 80 % odlesňování [19]. Odlesňování má negativní dopad také na životy lidí, kteří žijí v lesích nebo v jejich blízkosti a snižuje budoucí schopnosti lesů chránit biologickou rozmanitost a poskytovat základní environmentální služby [20].